Let z Pensacoly byl jiz v 7:30, takze s rezervou jsme vyrazeli skutecne brzo, tzn. v 3:45 Verunka vstala, probudila vsechny zucastnene a vsichni rozespalci hned vyrazili smer Pensacola. Plan byl jasny – nejdrive vratit auto, pak Ferdikovi sehnat koleckove kreslo a nechat se odbavit. Mezi tim jsme stihli dat i snidani, kde jsme se rozloucili s tatkou Georgem. Kontrola na koleckovem kresle je zradna – sice Ferdik necekal ani minutu, ale panove kontrolori ho odvezli stranou a tam ho dukladne prekontrolovali. Pak nasledoval let-asi nejkratsi v nasi historii.
Jen jsme dosahli spravne vysky, hned jsme zacali klesat a asi za 40 min jsme byli v Atlante. Jeste musime podotknout, ze Ferdik mel specialni invalidni peci, takze pri vystupu z letadla na nas cekal cernousek, ktery Ferdika prevezl do dalsiho gatu. Nemuseli jsme stat zadne fronty atd. To same nas cekalo i v New Yorku, kde ovsem namisto cernouska cekala krehka Japonecka, ktera s Ferdikem mela co delat. Jen co nam vyjely zavazadla, pelasili jsme na mestsky autobus smer Manhattan, kde jsme meli prestoupit na metro. Po vycerpavajici ceste prervanym autobusem jsme se dobelhali do nejblizsiho Mekace na obcerstveni a nestacili se divit zdejsi New Yorske sebrance: cernoch vedle Mexikana, Kubanec vedle kupiny potetovanych fetaku a prostitutek, transvestiti vedle slusnych skolaku a beznych pracujicich a uprosred vseho MY. Bylo skutecne na co koukat. Cesta metrem byla taky kapitola sama pro sebe – co beznemu New Yorcanovi zabere 20 min, my jsme jeli hodinu a 20 min! Ale muzeme rict, ze po techto zkusenostech jsme v NY metru jako doma. Touto dobou jsme byli jiz oba pekelne vycerpani, k hadkam nebylo daleko a Bronx (nas cil) stale v nedohlednu. Nakonec jsme uspesne vystoupili na zastavce Brooks Avenue a dostali se do naseho bytecku. Jizni Bronx je ctvrt plna cernochu a hispancu. Byli jsme tu asi urcite jedini belosi. Byt super, vsude cisto, malinka koupelnicka a kuchynka, ale vse fungovalo, nic nesmrdelo a postel velmi pohodlna. Za ty penize super ubytovani. Ferdik to rovnou zabalil a usnul a Verunka sla shanet veceri. Bylo jeste svetlo, takze nebylo potreba se tolik strachovat, ale i presto se za 40 min naslo par ochotniku, kteri se ji chteli ujmout. Holt blond hlava byla krom transvestitu siroko daleko jedina. Jeste bezpecnostni kontrolni telefonat tatkovi Georgovi (tou dobou se v Karibiku formuje hurikan Isaac a pravdepodobne miri na Alabamske pobrezi), vecere a hura na kute. Byl to dlouhy, vycerpavajici den, ale jsme v NY!
Den osmnacty – severni Manhattan
Po dlouhe dobe jsme se do ruzova prospali a po bajecne snidani jsme dali dohromady plan – nejprve pujcit koleckove kreslo, a pak vyrazit do utrob severniho Manhattanu. Invalidni vozik jsme pujcili blizko metra za prijatelny peniz a pak nastaly Verunce krusne chvile – od teto doby tlacila Ferouse, jeho hole a vsechny nakupy po hrbolatych new yorskych silnicich. New York moc pro vozickare prizpusobeny neni a ani metro neni moc pristupne, ale poradili jsme si. Napred jsme to vzali kolem Central parku, a pak hura do Rockefelerova centra do 68 patra na vyhlidku. Rockefelerova budova byla sveho casu nejvyssi na svete, ale vydrzelo ji to asi 2 mesice, nez dostaveli Empire State Building. Byl to neskutecny vyhled do vsech stran Manhattanu a okoli. Ztravili jsme nahore asi hodinu, a pak na nakupy do Gapu a pro boticky. Kolem Empiru jsme to vzali na metro smer vyhlaseny hamburgerovy podnik u Central parku – Shake Shack. Bylo tam nacvakano, ale za to cekani to stalo- takoveto hamburgery se v Cechach proste nesezenou. Domu jsme dorazli az pred desatou, a rovnou padli za vlast.
Den devatenacty – jizni Manhattan
Dlouho jsme spali a do mesta vyrazili az pred polednem. Na i pad jsme si nainstalovali super aplikaci HopStop, coz je promakanejsi obdoba idosu. Najde intuitivne nejrychlejsi dopravni spojeni. Od teto doby jsme pro cestovani New Yorkem vyuzivali vyhradne tuto aplikaci. Nase prvni zastavka byl nejjiznejsi cip Manhattanu – Battery park, odkud je vyhled na Sochu svobody. Tak jsme se mrkli a vyrazili dal na Wall Street a Ground Zero. Pak jsme nahodou pri mensim bloudeni po ctvti zvane Chelsea narazili na ceskou knajpu s nazvem Cafe Prag, kde meli klasicke hotovky – Ferdik si dal smazak s kasi a tatarkou, Verunka rizek s bramborovym salatem. Nasledne jsme nasli Ferdikuv bazar s CD, kde jsme ale nic nekoupili a vyrazili smer dalsi botky. Posledni cil dnesni cesty byla rezidence Charlirho “Bird” Parkera, velikana jazzu 40let. Na namesti Tompkins Square se na pocest jeho vyroci take konal open air jazzovy festival, ale bylo tam tolik lidu, ze jsme pobyli jen chvili a radsi se zasli nadlabnout. Nasli jsme super japonskou restauracku, precpali se k prasknuti a dokolibali se do Starbucksu na kafe a pro new yorsky hrnicek a alou nocnim Bronxem dom.
Den dvacaty – velky navrat
Plany jsme meli dva – prvni byl, ze Verunka odveze cast zavazadel s Ferdikem na pul cesty k expres lince na letiste, pujde vratit invalidni vozik, otoci se v Bronxu pro zbytek zavazadel a vyzvedne Ferdika na rendez-vous a hura na letiste. Nakonec ale zvitezil druhy plan – spolecne jsme vyrazili se vsema zavazadlama a Ferdik na Verunku cekal uprostred Manhatannu v metru zatimco sla vratit vozik. I tak to ale byla asi jedna z nejnarocnejsich cest dovolene. Verunka na zadech krosnu, v ruce tlacila velky kufr a Ferdik o berlich s batohem na zadech. Zastavka, na ktere jsme meli sraz – na 42st ulici – se jmenovala Grand Central a slo o nejake velke nadrazi, akorad byl cas obeda, takze jsme se tu i najedli a hura pres 7 bloku na autobusove nadrazi, kde jezdi expres do New Jersey na Newark letiste. Byla to pekna streka, ale autobus jsme chytli hned, sice za 16 dolaru na osobu, ale alespon jsme byli za pul hodky na letisti. Ridicka – Mexikanka se s tim moc neparala, pekne to valila, vsude preventivne troubila a na kazdem terminalu takovym ostnatym hakem vyhazovala batohy a kufry na zem pred autobus. Check-in i kontrola probehly ok, jen Ferdik se zase zdrzel na rentgenove kontrole, kde ho nutili osahat si obvazy na noze a pak mu pres ruce prejeli nejakym roztokem ci co, asi nejaka kontrola proti virum. Let trval do Lisabonu neco pres 6 hodin. V celku rychlovka. Trochu krizovku jsme chytli v Lisabonu, protoze jsme na ceste vubec nespali a do Lisabonu priletli v 6 hodin rano. Tentokrat na nas Lisabon nepusobil vubec hezky. Metrem jsme dojeli par stanic do centra, kde jsme dali v typickem lisabonskem bistru snidani a trochu jsme se prosli po parku, kde jsme trochu paradoxne nasli u jedne lavicky 3 dolary. Bohuzel let do Prahy byl naplanovany az na 14 hodinu. Z centra jsme zpet na letisti byli uz v 9 a na par hodin to zapichli u Gatu 13 na plechovych lavickach…nedoporucujeme! Studi a krivi zada. Pak jsme se sli projit po Duty free shopech – v ramci EU tu maji nesmyslne nasazene ceny a nakup neni vubec vyhodny. A to plati o vsem – piti, sminky, cigara.
