Musím… musím to na sebe prásknout: stal jsem se akademikem. V pondělí mi přišel mail od vedoucího kategorie jazz&blues, jestli se nechci účastnit hlasování. Hlasuje se o nejlepší desku v oblasti jazz a blues a už mám jasno. Spíš než radost ze samotného hlasování je to dobrá příležitost, jak shrnout jednu část mé jazzově podnikatelské činnosti.
V první řadě myslím, že jsem poznal pár lidí, kteří mi něco předali a se kterými se vždy rád znovu sejdu. Není jich nějak převratně moc, ale bohatě stačí.. Když jsem před třemi roky JazzPort rozjížděl asi jsem si pořádně neuvědomoval, že je to tak trochu i závazek. A už vůbec jsem si neuvědomoval, co mi to může přinést? Nebyl to žádný kdovíjaký podnikatelský záměr, ani to nebylo prioritní, ale s lidmi, kteří mi pomáhali jsme si dělali srandu, že to jednou vydělá balík. Nevydělalo:-)) Prvním, koho jsem v této branži poznal, byl Mirek Romančuk, šéf jedné reklamky. Napsal na JazzPort pár skvělých článků a zajímalo mě, jestli si budeme mít co říct i naživo… Zjistil jsem, že pan Romančuk je obrovský jazzový milovník hlavně co se týče nových jazzových směrů. Je to člověk, který umí hrozně hezky psát a ví, že základem k pochopení současného elektronického jazzu je pochopení ostatních žánrů, hlavně těch, které vývojově předcházely. Na to chce mít čas k poslechu, který jsem třeba já nenašel.
Jednoho dne v rozjezdu JazzPortu mi taky zavolal Emil Viklický, že prý, když píšu článek o jednom jeho projektu, tak bychom se měli sejít, aby mi k tomu řekl víc. Musím říct, že jsem z toho měl trochu trému, ale Emil je jazzmen tělem i hlavou (je vystudovaný matematik). Po první schůzce mi bylo jasné, že se ještě uvidíme… Emil mě párkrát pozval na Hrad, když tam byl nějaký dobrý jazz koncert, já na oplátku jeho do Lucerny…
Dalšího v řadě bych asi zmínil Vojtu Huebera, jazzového vyslance a historika. Poprvé jsem se s ním dal do řeči když jsem objevil kapelu Vertigo. Už před tím jsem znal jméno Vojta Hueber z rozhlasu. Pak jsme se nějak zakecali a až pochvíli jsem se ho zeptal na jméno. „Já jsem Vojta Hueber,“ řekl. No…a bylo jasno. Po měsíci mi volal, že by se mnou chtěl udělat krátký rozhovor na ČRO3 Vltavě. Je to člověk, který toho hrozně moc zažil a přemýšlel jsem, že by nebylo od věci napsat o něm a jeho zážitcích knihu. Je to člověk, který, když se rozpovídá (a to udělá vždycky), tak se nezastaví. A nezbývá, než poslouchat. Naštěstí, je vždycky co poslouchat…
Asi vrcholem bylo setkání s Američanem Georgie Weinem, zakladatelem Newportského festivalu, bývalým managerem Milese Davise a majitelem Festival and Production Corp. Bylo to setkání, které mi hodně dalo. Když jsem zorganizoval snídani ještě s Dr. Dorůžkou, věřte, že mi stačilo jen s otevřenou pusou poslouchat, jak se tito staří, zkušení páni, baví.
Přemýšlel jsem, jestli je za tím vším skutečně tolik práce. Myslím, že odpověď je, že ne. Věnoval jsem sice hodně času i peněz Jazzportu, což se mi myslím díky eShopu a reklamě vrátilo, ale hlavním příjem jsem popsal výše. Hlavním příjmem z celých tří let je (mimo toho, že jsem díky jazzu poznal Verunku) plné PDA kontaktů, lepších i horších, osobních i neosobních, českých i zahraničních. Nejvíc mě asi trápilo pomyšlení na ušlé příležitosti. Kdybych se byl býval věnoval něčemu jinému, možná bych byl, co se financí týče, jinde. Každopádně to tak úplně nevzdávám a věřím, že se jednou zhodnotí i tahle tříletá práce. Nápady jsou:-)
S Georgem Weinem v Akordu.
S Vojtou Hueberem v rozmluvě při koncertu kapely Limbo.