Už od začátku našeho asijského pobytu mě lákal nějaký ten závod, a to hned z několika důvodů. Tím prvním bylo, že v ČR závodní sezóna už dávno začala, a nějakou tu zimní přípravu jsem taky měl, takže bylo na řadě otestovat, jak kvalitní byla. Za druhé proto, že v Asii není moc míst na kvalitní trénink. Běhat po silnice plné troubících rykš nebo utíkat před hladovými psy se sice může zdát jako kvalitní trénink, ale ovál je ovál.
Thajsko na běhání ještě šlo, v Kuala Lumpuru to naopak nešlo vůbec, Singapur byl na běhání super, a pak Bali, Indonésie zase ne. Vtipná byla Indonésie, kde jsem v Bandungu běhal s místními a kde jsem poznal, jak to běhání vlastně berou – pro ně je to totiž stylovka – hezky se načesat, pěkně se oblíct nejmodernějšíma hadrama, boty za 3000czk a pak se u toho běhání co nejvíckrát vyfotit a všechno rychle dát na sociální sítě, aby bylo vidět, jak jsem cool. Škoda, že nedošlo na slibovaný tempo trénink, který jsem jim chtěl dát…
Run United 2 v Manile
V Manile jsem se přihlásil na 21km závod s názvem Run United 2 a bylo mi jasné, že jestli budou Filipínci brát to běhání stejně jako v Indonésii, poběžím na špici:-) A taky že jo – bohužel jsem ale startoval až z druhé vlny, takže jsem napřed musel předběhnout odhadem tak 3000 lidí. Zhruba na 10km přišla docela krizovka, jelikož jsem až sem vynechal všechny občerstovačky. Naštěstí po rychlém občerstvení byla krize pryč, a pak už jsem zastavoval u každé – až na poslední – tu jsem vypustil hlavně z důvodu, že jsem tušil, že jde do tuhého. Totiž zhruba na 15km mi totiž pořadatelé začali vehementně ukazovat, že 21km musím odbočit, načež jsem se ocitl na cestě sám a v dohledu několika set metrů pár běžců přede mnou. Došlo mi, že jsem na špici závodu a když kolem ještě začaly jezdit skůtry a fotit mě, tak nezbývalo nic jiného než ještě přidat. Doběhl jsem do cíle ve svém PB s chip time 1:35:57, čímž jsem překonal svůj dosavadní čas z Plzně 2013 o 7 minut. Tento čas znamenal nakonec 9. místo z celkem 4100 závodníků:-) Škoda, příště to musí být bedna!
Bylo vtipný pozorovat cestou své spoluběžce – řekl bych, že tak 1/3 z nich ani neběžela, ale šla. Nicméně u všech platilo, že byli brutálně vystajlovaní, to jsem zíral. Nejlepší byli takový ti jakože ultramaratonci s ultra baťůžkem na zádech a s 2l reservoárem, aby mohli bumbat, i když byl každý 1 km brutální občerstvovačka. No nicméně platí, že běhání je tady hodně in, ale není chápáno jako závodění, ale spíš něco jako “zajdem na kafe a pokecáme”.
Takže moje doporučení, jestli si někdo chce spravit své běžecké ego, tak to chce malinko potrénvoat a vyrazit někam do Asie na nějaký masový závod.
Fanouškům bohužel startovní čas moc nepřál – ve 4h ráno by se chtělo na fandění vstávat asi málokomu:( No, Fefe to každopádně natřel všem vystajlovaným týpkům a ukázal, jak se běhá na Olympu ve Stromovce:))