Za dva týdny odlétam za Verunkou. Docela mi to utíká, dopisování diplomky se chýlí ke konci a ať do dopadne jakkoliv, jsem rád, že to budu mít z krku. Je čas shrnout posledních šest studijních let: Po druhý bych na vejšku asi nelez. Sice se tam dá něco naučit, získat přehled, uvědomit si, jak se maká pod stresem, jak vypadá vysokoškolská alma mater.

Studoval jsem dva obory: Humanistiku (bc) a Politologii (mgr). Humanistika mě bavila. Ze střední hotelovky jsem odcházel s úplně jiným zaměřením, než se na té škole učilo a romanticky jsem chtěl studovat literaturu, filosofii a tak. Filosofie byla dobrá. Jakmile jsem nastoupil na humárnu, tak jsem zjistil, že filosofie není jen o několika termínech a citacích kdo co řekl, ale tvrdé přemýšlení. Pokorně přiznávám, že jsem v průběhu studia nerozuměl asi tak 50% toho, co nás učili, ale zbývající druhá polovina byla ok. Filosofie mě přestala zajímat poslední rok, kdy se dělaly státnice. Celý obor byl spojený ještě s předměty jako sociologie, psychologie, české dějiny a religionalistika. Dobré jsou zkoušky. U nich zjistíte, že postupem studia potřebujete stále méně času na přípravu, takže na poslední zkoušku jsem se učil cestou autobusem do Plzně. Sice jsem jí neudělal, ale se zkoušejícím jsem se dohodl, že mi dá přes oběd čas, abych se to doučil a po obědě mě ještě jednou vyzkouší:-). Měl jsem vcelku štěstí na učitele. Asi nezapomenu na prof. Murgaše, který s námi rozebíral “vnitřek cihly”, nebo Ivana Kunu, od kterého jsem si po zkoušzce nechal podepsat knihu “Skutečnost a svět člověka”.

Státnice jsou hnus a nikdy jsem nepochopil tu bandu píejčdýčkařů, která sedí před vámi, jeden spí, druhej jí, třetí si kouše nechty nebo natahuje kšandy. U bakaláře to byla vcelku sranda, i když stres. S bc. titulem jsem si uvědomil, že vlastně nic moc neumím a to, co umím, za chvíli zapomenu. Něvěděl jsem co dál a jen aby se neřeklo jsem podal jen jednu přihlášku. Se štěstím jsem se na odvolání dostal na politologii.

Studium politologie bylo úplně jiné. Jednak jsou politologové úplně jiní než filosofové a nemají se navzájem moc rádi. Politologové jsou mladší a nemám rád, když mě zkouší šulín, který je jen o pár let starší než já a hraje si na maséra. Na politologii jsem soustavně chodil vlastně jen první semestr; v dalším semestrech jsem si vlastně už jen vybíral přednášky, které mě zajímají. Nejsem moc sociální typ a z těch 30 lidí, se kterými jsem studoval jsem znal tak max. 5 spolužáků. Měl jsem (a stále asi mám) hrozný stres z referátů. Je to divný, protože na základce a střední mi to vůbec nevadilo a i pro Albafin jsem dělal přednášku pro zastupitelstvo v Jihlavě, ale pár referátů jsem vůbec nepobral. Prostě, jak jsem byl vystresovanej, najednou se mi zatmělo před očima, okno a já se omluvil, že na to nemám… Odhaduju, že to je asi tím, že pokud něco přednášíte, musíte se v tom absolutně orientovat a mít fakt expertní znalosti. Možná jsem takový skrytý nedotáhlý perfekcionalista.

Nikdy jsem neměl nějaké extra známky a když jsem sem tam dostal za 1, tak jsem sklidil divný úšklebek profesora. Ale musím říct, že jsem asi se dvouma prof. docela vycházel. Resp. si mě oblíbili (opravdu netuším proč) a od toho se vyvíjely i známky. Věděli, že do školy nechodím, ale že tak nějak vím, o čem je řeč. Mojí strategií u zkoušek bylo “vyzkoušej si svého profesora”. Zkoušel jsem u nich pokládat otázku zkoušejícímu a namísto, aby on zkoušel mě, tak spíš já jeho:-) Vždycky jsem si připravil nějakou specifickou otázku, na kterou jsem částečně znal odpověď… Většinou jsem měl spíš radost ze zkoušek, které byly dobře zorganizované nebo jak bych to řekl. Prostě, když jsem se naučil na zkoušku a ze zkoušky se pak stane fraška, tak jsem z toho neměl moc radost.

Problém na politologii byl v tom, že mě zajímala komunální politika, jenže oni nám tam cpali všemožný mezinárodní témata, na který byla expertka vedoucí katedry. S tou jsem vůbec nevycházel. Nebudu rozepisovat proč, ale vyvrcholilo to, když mi u jedný zkoušky hodila na stůl mojí seminárku a že prý tam nemám jednu citaci a že to je na vyloučení ze školy. Pak teda dodala, že si jako uvědomuje, že už studuju dlouho a že to můžu zkusit zas příští rok:-( Poděkoval jsem a bez bouchnutí dveří odešel a zaslechl jsem ještě, jak mi popřála hezký den. Takovej bullshit!

Nebýt Verunky, tak se na to asi vyprdnu nebo to nechám osudu, ale ten rok jsem dodělal ještě nějaký žurnalistický ceritifikát – byl to paradox, protože jsem nebyl ani na jedné hodině z milionu a udělal jen zkoušky a obhájil práci na téma blogy, o kterých nikdo neměl ani šajn.

Přes léto jsem začal pracovat u Seznamu, ale měsíce rychle utíkali a zas jsem se potkal s milou paní vedoucí katedry. Zkoušku jsem udělal za 2, i když test jsem napsal asi za tři minuty a když ho opravila podívala se na mě, zamračila se a chtěl po mě index. Zkoušel jsem se ptát, proč za dvě a jak dopadla moje seminárka a ona, že prý dvojka je taky velmi dobrá a musí mi stačit. To už jsem si dávno nedělal iluze o katedře politologie, ale nevěděl jsem jaký pachtění mě čeká s diplomkou.

Diplomku jsem psal tak, abych z ní dostal za 3. Nechtěl jsem tomu věnovat moc času, abych ho měl na státnice. Odevzdal jsem jí v hrozným stavu a chápu, že nakonec neprošla. Dostal jsem nový termín odevzdání do konce července 07. S vedoucím nekonzultuju, protože je to debil, kterej mi mailem napsal, že na mě nemá čas, protože vede dalších 15 diplomek a přes 20 oponuje a že se diví, že i přes jeho milosrdenství jsem neobhájil. Prostě debil. S oponentem jsem se sešel jednou a když mi řek, že se mí nemůže nic poradit, protože je to střet zájmů a že je to práce na rok pro tým lidí, šel jsem rači s Verunkou a babičkou na dorta a kafe:-)

No a když Verunka odletěla za oceán, začal jsem přepisovat. Všichni se mě ptaj, jestli jsem ve stresu, ale to nejsem. Spíš se cítím dost naštvaně. Kontaktoval jsem pár lidí, kteří by mi s tím psaním mohli pomoct, většinou experty v problematice. Rozdíl oproti komunikaci s naší katedrou to byl velký. Hned mi víceméně vyšli vstříc, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nevím, na co se jich zeptat… Diplomku jsem nicméně jakš takš poskládal dohromady, ještě dopsat závěr a je to. Tím skončí moje studijní léta, buď titulem nebo ne, ale tím už se nějak neznepokokuju. Je mi to jedno. Protože stejně si titulu nebudu moc vážit, když vidím na co si velká část PhDr hrajou. Byly by mi jen líto těch tří let, i když jsem do školy moc nehodil, ale na zkoušky se učil.

Ale rok v práci ukázal, že titul není vůbec důležitý. Maximálně “pomůže” v postavení ve společnosti. Každopádně studijní léta mě trochu psychicky rozhodily; snad mě sklidní léto s Verunkou a po návratu to zkusím nanovo. Bez školy:-)

Tak a je to tady: diplomova-prace.DOC