Letošní běžecká sezóna je u konce a je čas bilancovat. Jde o mojí zatím nejlepší sezónu, takže si tady chci popsat co bylo letos dobře, co špatně a jak chci pojmout příští rok.

Čísla

3550 naběhaných km, 49.000m nastoupáno, běháním jsem strávil přes 300 hodin a lezením 50 hodin. Skoro vůbec jsem ale nejezdil na kole (7h) a neplaval (6h).

Trénink a závody

4 ultra, 1 maraton, 1 desítka silnice, 1 desítka dráha a na závěr sezóny pár krosů a kratších závodů. Závodní sezóna začala hezky zostra – Lysou horou v lednu a úplně bez tréninku – za listopad a prosinec 2018 jsem měl naběháno nějaých 250km, kopce žádné, sníh jsem do ledna neviděl. A pak střih, najednou jsem v Ostravici na startu LH24 s cílem dát 8-10 kol. Magor. Ještě navíc, když jsem si po prvním kole sedřel od nesmeků nehet. Nicméně výsledných 8 kol zpětně hodnotím jako úspěch na tu bídu a mám jasnou závodní strategii, pokud se sem budu chtít příště vrátit.

Další měsíce se tak nesly ve znamení běhání objemů, které jsem běhal od ledna do dubna s měsíční kilometráží nad 400km. Kvalitní rychlostní tréninky jsem pak pomalu začal přidávat od března s cílem zaběhnout s nějakým dobrým časem Pražský maraton v květnu. Protože jsem minulý rok běžel maraton úplně podle předem stanoveného stupňovaného tempa a rozdíl v cíli byl o pár vteřin jiný než naplánovaný, chtěl jsem tuhle strategii udržet, jen s vyššími ambicemi, tedy rychlejším tempem. Začít jsem chtěl na 4:25 a postupně zrychlovat. Ale prd. Tempo lítalo prvních pár kiláků od 4:31 až po 4:05. Na Garminech jsem mel appku, která mi počítala čas, kolik jsem před nebo za plánovaným tempem. Poprvé jsem se na to podíval asi na 25 kiláku a vytřeštil oči: Byl jsem asi 3 minut lepší, než plánované tempo. V hlavě mi to pak začalo šrotovat a výsledek tohoto usilovného počítání byl jasný: musím zrychlit a dát to pod 3 hodiny. Výsledné tempo 4:15, negative split a čas 2:59:07, což bylo o 6 minut rychlejší než jsem plánoval.

This image has an empty alt attribute; its file name is beh-1.jpg
Po doběhu K100 doplňování kalorií s Eliškou

Po Pražském maratonu mi většinou začíná ultra sezóna, měl jsem naplánovaný ŠUTR a obhajobu 1. místa z loňska. Bohužel přišel kašlíček a musel jsem závod vynechat, ale týden poté se ve Stromovce běžela 6 a 12 hodin. Na 12 jsem se necítil, tak padla volba na 6 hodinovku, kde jsem si dal cíl 70km. Cíl byl běžet 4:50-5:00, ale cítil jsem se dobře – a to je vždycky u těchto závodů průser. V číslech to znamenalo, že jsem vypálil tempem 4:35 a na 30. km spadl na 5:00 a tempo padalo až do konce. Ve výsledek 69km jsem ani nedoufal, ale každopádně cíl nesplněn a hezky mě to vrátilo zpátky na zem.

No a přišla Krakonošova 100, můj oblíbený závod kolem Krkonoš, kde mám vždycky problém s orientací a kufrováním. Hned od asi 10km jsme se dali dohromady s Lukášem, běžcem, který měl podobné tempo a podobné časové ambice a musím říct, že takhle v tandemu to byl neskutečný nářez. Lukáš byl výborný v sebězích, kde jsem se ho zuby nehty držel, já jsem pak i díky hůlkám měl lepší kopce. Utekl mi až asi 15km před cílem, kde bylo táhlé asfaltové klesání a moje kolena už to nedávaly. Cíl byl dostat se do top10, což se 8. místem povedlo.

Podpora na 24h byla skvělá!

Někde mezi 6hodinovkou a Krakonošovou 100 jsem začal přemýšlet o 24h závodě na Kladně. Běží se to na 1km okruhu na kladenském Sletišti pořád dokola 24 hodin. Blbost. Ale lákalo mě to. Tajně jsem doufal na 170km a b limit na Spartathlon. Měl jsem super podporou Verunky, babičy, Elišky, rodičů, ale neměl jsem dobré boty. Vůbec nechápu, že jsem mohl podcenit něco tak základního. Měl jsem s sebou celkem 3 páry levných bot bez pořádné podpory a po cca 80km už o běhu ani nebyla moc řeč. Výsledných 141 km bylo daleko za cílem, na druhou stranu jsem si ale uvědomil, že ta meta 170 není nijak nedosažitelná. Bohužel posledních asi 40km jsem odkulhal a rekonvalescence pak zabrala asi 14 dnů.

24hodinovkou jsem zakončil ultra sezónu a začal trénovat rychlost. Byl začátek srpna a cíl byl hlavně Běchovice a dráhovou desítkou. Cíle na oba dva závody se mi podařilo splnit, Běchovice za 39:11 a 10k na dráze za 38:12. Potom přišly krosy, tam opět splněno na Velké kunratické s časem 14:46 a běh 17. listopadu s časem 35:56 a o 2,5 minuty lepším osobáčkem. Taky jsem chtěl zařadit ještě závod na 1500m na dráze, což nakonec nevyšlo, ale vyšly 2 míle s časem 11:08 a tempem 3:29.

Plány na 2020

Plán je stavět na objemové přípravě, kteoru jsem zahájil už v prosinci a která bude trvat až do maratonu na jaře. Chtěl bych si vylepšit osobák na maratonu (2:59) jen nevím, jestli na jaře nebo na podzim. Mám splněn kvalifikační limit na UTMB-CCC v Chamonix, přihláška je podaná a čekám na losování. Určitě chci znovu 6hodinovku ve Stromovce, hodně zvažuju i pražský ŠUTR a Krakonošovu 100 a vzdáleně pošilhávám po 24h…

Par zajímavostí pod čarou

Cooperova metoda – knížka Základy ultramaratonského tréninku, podle níž jsem začal trénovat a ze které jsem si vzal hlavně stupnici náročnosti tréninků od 1 – 10 v závislosti vztahu náročnosti tréninku k dýchání jako lepší alternativy než HR. V zásadě jsem rozdělil svoje běhy na (1) regenerační, který je na stupnici do 4, (2) vytrvalecký 5-6 kdy se pravidelně dýchá a pohodlně vede rozhovor, (3) rovnoměrný/aerobní s malinko těžším dýcháním, ale stále bez potíží se dá držet hovor 7, (4) běhy na laktátovém prahu/tempa 8-9, který podle této metody poznáte z dýchání tím, že se držíte na hraně těsně pod přechodem k náročnému dýchání a mluvení už je náročné, ale jde a (5) intervaly 10 s náročným dýcháním a prohozením maximálně pár slov jako “fuj” nebo “no ty vole”. Překvapení bylo, když jsem tuhle metodu implementoval do svého tréninkového deníku, který jsem měl rozdělený podle úrovní temp taky na 5 levelů, tak jsem zjistil, že to vlastně odpovídá:-)

MAF Test – Z celkem zajímavé metody MAF (ze jména zakladatele Dr. Maffetoneho), která preferuje aerobní trénink a v zásadě tvrdí, že čím více budeme trénovat aerobně a i lehce na hraně aerobního prahu, tím více naučíme tělo běžet při zachování stejných tepů na tuky. MAF Test je pak běh, který má potvrdit tento předpoklad, tj. běh ve stejných tepech, kdy sledujeme, jestli je lepší tempo. Přijde mi to zajímavé, ale zas ne tak objevné. Vyšší tempo při stejných tepech nevyhodnocuju, ale jen vnímám (Třeba i pomocí Running Index od Polaru) – mění se od začátku sezóny v objemových trénincích až po kvalitní a závodní část sezóny. Skeptický jsem proto, protože častokrát je tep ovlivněn dalšími faktory (teplota, kafe, unavenost, vyspanost, hydratace, smog atd.) a nedá se brát jako základní parametr tréninku. Celá metoda mi ale přijde zajímavá v oblasti stravy.